Digitální domorodci
Za digitální domorodce označil poprvé v r. 2001 Marc Prensky lidi, kteří se narodili po roce 1980. Je to generace, která se již narodila do prostředí digitálních technologií. Někteří odborníci z oblasti ICT pak mluví ještě o druhé vlně digitálních domorodců, kteří se narodili po roce 1993, kdy se výrazně proměnil a rozvinul internet. Pro typického digitálního domorodce je digitální prostředí natolik přirozené, že je pro něj jen velmi obtížné představit si život bez něj. Odmalička jsou ovlivněni chytrými telefony a sociálními sítěmi. Jsou zvyklí velmi rychle přijímat nové informace. Jejich myšlení se výrazně liší ve způsobu zpracování informací a v učení. Mají rádi paralelní procesy a multitasking. Můžete vidět, jak mají stále na uších sluchátka, a to i když sedí u televize nebo hrají hru na počítači. Nenosí hodinky, nepoužívají budík – k tomu všemu slouží mobil. Jsou stále on-line. Zprávy si vyměňují až do pozdní noci. Uspává je hudba z iPodu nebo mobilu. A tak to jde den za dnem. Pořád dokola.
Nám - dříve narozeným a označeným za digitální přistěhovalce (nebo imigranty) – může připadat, že dnešní děti a mladí lidé jsou na digitálních technologiích závislí. Ale jde skutečně o závislost v pravém slova smyslu? Vždyť prostě jen využívají vymoženosti světa, do kterého se narodili. Stejně, jako dnešní „starší“ dospělí, kteří jen co přijdou z práce, pustí si televizi, nebo rádio, i když pořad nesledují a dělají při tom spoustu jiných činností. Počet hodin strávených u bezduchých seriálů v televizi pak také není nemalý. Dokonce si podle času seriálů upravují svůj denní program: „už musím domů, začíná mi seriál“.
Proč děti tak rády utíkají k počítači? Počítačová hra jim velmi často nabízí jakousi self-terapii. Kompenzují si to, čeho se jim nedostává v reálném životě. Ve hře se cítí svými pány, mohou hru ovládat podle svých přání, přizpůsobují si prostředí a také mohou hned vidět výsledky. A některé hry mají děti rády právě proto, že v nich nejde o žádné hodnocení. Nemohou prakticky prohrát. Můžeme chápat i přitažlivost sociálních sítí, kde je snadno dosažitelné ocenění – „lajkování“. Dospělí kritizují bezduchou konverzaci svých dětí na facebooku. Přes messenger si posílají vzkazy jako: „Jsem tady. Vidíš mě? Co děláš? Já jsem teď……“ Ale jak často můžete slyšet v autobuse stejně tzv. bezduchou konverzaci „starších“ dospělých přes mobilní telefony, kdy někomu na druhém konci popisují, co vidí z okna, kde právě jsou a že zrovna prší? Jde o to, že nám dělá dobře, když jsme s někým ve spojení, když nám někdo naslouchá, když s někým můžeme něco sdílet, ať už osobně nebo prostřednictvím přístroje.
Problém tedy nestojí na tom, co děláme, ale proč to děláme, co si tím kompenzujeme a jak moc času nám to zabere. Jak moc jednotvárně trávíme svůj často pak neradostný život.
Slovo závěrem: radujme se z přínosu digitálních technologií, ale pečlivě rozlišujme, kdy slouží ony nám a kdy už my jim.
M.L.